Korutany Oficiální turistický portál
Přírodní koupaliště Mauthen leží na překrásném místě na okraji horského svahu. Setkávám se zde s turistickou průvodkyní Simone Huber, která mi dnes chce ukázat výjimečný přírodní úkaz - soutěsku Mauthner Klamm.
Přesně na čas se za rohem objeví sympatická Simone. Podáme si ruce, rozdáme ochranné helmy pro vstup do soutěsky a vyrážíme. Cestu do soutěsky označuje přibližně čtyři metry vysoká skalní brána z vápence - takhle impozantně nás vítá příroda.
Sama Simone zná soutěsku zpaměti:
„Už jako děti jsme tu pobíhali bosí. Je to tu prostě nádherné!“
O tom se mohu přesvědčit hned na vlastní oči, když vstupujeme stále hlouběji do soutěsky přes visuté mosty, skalní stezky a malebné břehy řeky. Vlevo a vpravo od nás se tyčí vysoké skalní stěny.
Mimochodem, tyto takzvané páskové vápence, do kterých proniká potok Valentinbach asi 80 metrů do hloubky, mají svůj původ v období středních třetihor, jak uvádí Simone: „Jsou výsledkem poměrně nedávné metamorfózy a tektoniky, která působila na severním okraji Karnských Alp asi před 13 až 18 miliony let a vedla k dnešní podobě soutěsky.“
To celé sahá ještě dále do minulosti, protože zdrojová hornina vznikla pravděpodobně již ve středních prvohorách (devon). Ohromení takovou sílou přírody a její odolností pokračujeme v túře. Pod námi se třpytí průzračná tyrkysově modrá voda Valentinbachu a nad námi do soutěsky občas problesknou sluneční paprsky. Soutěska Mauthner Klamm je magická a mystická zároveň.
O něco později konečně začíná jít do tuhého. Simone se zastaví před břehem Valentinbachu a šibalsky se usměje:
„Tak, teď musíme přes potok, nedá se to obejít.“
Na můj lehce skeptický dotaz, jak studená je voda, okamžitě dostávám osvěžující odpověď: „No, když budeme mít štěstí, tak má Valentinbach v tuto roční dobu už 10 stupňů.“ Jasná věc. Zatínáme zuby a vstupujeme do křišťálově čisté vody.
Čeká nás ale překvapení. Voda je neuvěřitelně příjemná, a tak se vesele brodíme potokem, přelézáme balvany a na chvíli se dostáváme na břeh, abychom hned poté zase skočili do vody, která nám sahá po kolena. Rokle je stále impozantnější. Nad námi se tyčí kolmé, částečně převislé stěny a o zbytek se postará hra barev. Jasně zelené a tmavě modré odstíny, někdy se zlatavým nádechem od slunce, nás přivádějí k úžasu. Pak se náhle setmí.
„Nyní se blížíme k prvnímu zatmění,“ vysvětluje Simone.
Těsně se sbíhající skalní stěny téměř zakrývají denní světlo a od skal se odráží tajemný zvuk šplouchání vody. Teď už je nám rychle jasné, proč je přilba pro vlastní bezpečnost ve tmě naprosto nezbytná. O něco později vstupujeme do dalšího tmavého úseku a nakonec si na závěr našeho průchodu soutěskou dopřáváme příjemnou přestávku v širokém příkopu, který je opět zaplavený světlem.
„Slyšíš to?“ ptá se mě Simone, „ten klid a ticho jsou prostě kouzelné!“
To je pravda, říkám si, a navíc je celá soutěska skutečný přírodní skvost.
Ideální místo pro relaxaci a odpočinek. Simone pro tuto příležitost vykouzlí z batohu něco výtečného. Lahodné krekry Loncium, které vyrábí mistr Slow Food Thomas Matitz, nám dodají sílu na cestu zpět. Ti z nás, kteří chtějí soutěskou stoupat dál a prozíravě si přibalili ferratový set, mohou pokračovat v túře. Vede odtud zajištěná cesta kategorie C až k silnici Plöckenpass.
Malý tip na závěr: Pokud nechcete své turistické boty nebo pohorky úplně utopit a klidně se obejdete bez jejich několikadenního sušení, stačí si do batohu přibalit pár trekingových sandálů s kvalitní podrážkou na přechody potoků. Jsou lehké jako pírko, uschnou během několika hodin a poskytují osvěžující zážitky v průzračné horské vodě. A hned poté se můžete vydat na další horskou túru.
Fotografie a texty